Anna Honzáková byla první českou lékařkou promovanou na české univerzitě, průkopnicí ženského vzdělávání a neúnavnou bojovnicí za práva žen. I když v dobách jejích studií byly ženy považovány za slabé a neschopné vzdělávání, Anna se nevzdala svých snů a obětovala jim nejen dlouhé roky života, ale i osobní a rodinný život.
Anna Honzáková se narodila 16. listopadu 1875 v Kopidlně na Jičínsku jako jedno ze šesti dětí městského a zámeckého lékaře Jana Honzáka, který byl váženým občanem a významným osvětovým pracovníkem. Její otec měl v úmyslu poslat Annu studovat medicínu do Švýcarska, protože v Rakousku-Uhersku dívky stále ještě řádně studovat nemohly. Jeho náhlé úmrtí však tento plán překazilo.
Po otcově smrti se Anna rozhodla pokračovat ve vzdělávání stůj co stůj a v roce 1890 nastoupila na nově otevřené první soukromé dívčí gymnázium ve střední Evropě – Minerva v Praze. Gymnázium, které vzniklo především díky snaze spisovatelky Elišky Krásnohorské a jejích přátel, úspěšně absolvovala v červenci 1895 s vyznamenáním. Právě z Krásnohorské se stala jakási Anny mecenáška, která ji v jejích životních krocích vždy podporovala. „Osobně setkala jsem se s Krásnohorskou poprvé po maturitních prázdninách, kdy nás všechny abiturientky Minervy pozvala do svého bytu ve Spálené ulici, aby s námi pohovořila o našich universitních studiích,“ vzpomínala Anna v roce 1940 v časopise Ženská rada.
Její přihláška na českou lékařskou fakultu v Praze byla zamítnuta, a tak Anna začala navštěvovat přednášky na pražské německé univerzitě, ale bez možnosti složit závěrečné zkoušky. V roce 1897 mohla přejít na českou fakultu, ale opět jen na hospitační studium bez statutu řádné posluchačky. Důvodem bylo všeobecné mínění, že námaha při vzdělávání může ženám psychicky i fyzicky uškodit. Především medicína pak byla považována za natolik náročnou, že by ji „slabé ženy“ nezvládly. Anny přítomnost na přednáškách se nezamlouvala ani studentům, kteří údajně měli její první příchod na univerzitu vypískat.
Díky odhodlání a písemným intervencím ve Vídni mimo jiné i od Krásnohorské bylo v roce 1900 dívkám umožněno složit zkoušky za celou dosavadní dobu studia. Anna složila všechny tři rigorózní zkoušky s výborným prospěchem a na její výkon se údajně přišlo podívat tolik lidí, že se téměř nevešli do auly. 17. března 1902 byla v aule Karolina promována na doktorku veškerého lékařství s titulem MUDr.
Po promoci nastoupila jako elévka u profesora Karla Maydla na chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Po Maydlově předčasné smrti však musela na svou vědeckou kariéru rezignovat. Po třech letech praxe a marných žádostí o lékařské místo ve státní službě otevřela v roce 1905 soukromou gynekologickou ordinaci v Praze, v ulici Na Moráni.
Díky svým odborným znalostem a schopnostem i laskavému přístupu k lidem měla rozsáhlou klientelu ze všech vrstev tehdejší společnosti, včetně mnoha známých českých umělkyň jako například její podporovatelky Elišky Krásnohorské či herečky Hany Kvapilové. Díky zámožným pacientkám si mohla dovolit léčit ty chudé zdarma. Dokonce prý těm nejchudším dávala i balíčky s jídlem a oblečením a peníze. Později založila Fond na pomoc chudým a nemocným ženám a získala přezdívku „Matka matek“.
Anna Honzáková byla aktivní v řadě pokrokových spolků, jako byly Minerva, Výbor pro volební právo žen, Ženská národní rada a Ženský klub. Podporovala změny ve společnosti, které ženám umožňovaly větší uplatnění. Důsledně se věnovala zdravotní výchovné a osvětové práci, zejména v otázce potratů, proti jejichž legalizaci vystupovala. V roce 1903 napsala dílo s názvem „Jak chránit dítě nákazy tuberkulosní“, kde se věnovala zejména otázce hygieny. V roce 1906 přednesla témata „O prostituci z hlediska lékařského“ a „Příčiny a následky utajovaného zla“, kdy se snažila šířit osvětu o problému prostituce.
Anna Honzáková se nikdy nevdala ani neměla děti, protože kdyby se vdala, musela by zůstat v domácnosti a vzdát se své profese. O svém osudu bez rodiny se tudíž rozhodla již během studií. Život věnovala především své práci a pomoci druhým. Přesto se nedalo říct, že by žila v osamění. Bydlela spolu s maminkou a se sestrou Albínou, která byla učitelkou. Nestrádala nedostatkem dětí kolem sebe, protože ji neustále obklopovali potomci jejích sourozenců, kterým ráda vypomáhala. Zemřela 13. října 1940 v Praze ve věku nedožitých pětašedesáti let. Na domě Na Moráni, kde pětatřicet let vykonávala svou lékařskou praxi, byla první doktorce medicíny promované na české univerzitě odhalena pamětní deska.
www.novinky.cz, www.ukforum.cz, www.idnes.cz
