Cestování do cizích zemí není jen o krásných památkách, exotickém jídle a výhledech na moře. Je to také o setkávání s jinými kulturami, lidmi a jejich zvyky. A jedno z nejzákladnějších kulturních pravidel, které může rozhodnout o tom, jestli nás někdo přijme s úsměvem, nebo s rezervovaným výrazem, je způsob, jakým zdravíme. Zvládnete na cestách pozdravit jazykem navštívené země?
Zatímco v Česku si vystačíme s klasickým „Dobrý den“ nebo neformálním „Ahoj“, ve světě existuje pestrá škála pozdravů, které se liší nejen jazykem, ale i gesty, intonací či situací, ve které se používají. V Japonsku se třeba místo potřesení rukou uklání hloubka úklonu může vyjadřovat úctu, omluvu nebo poděkování. V Thajsku se zdraví gestem zvaným „wai“, kdy se sepnou dlaně jako při modlitbě a mírně se skloní hlava. Ve Francii si známí často dávají na přivítanou polibky na tváře, většinou dva, ale záleží na regionu. V USA je běžný široký úsměv a přátelské „Hi“ nebo „How are you?“, i když nikdo ve skutečnosti nečeká na odpověď.
A teď si představme klasického českého turistu. Přijede do ciziny, často vybaven jen základy angličtiny (a někdy ani to ne), a doufá, že domorodci se přizpůsobí jemu. Nezřídka se stává, že Češi v zahraničí hovoří česky, hezky nahlas, pomalu a s přesvědčením, že tak se jim snáze porozumí. Jenže ono to tak nefunguje. Čeština je krásný jazyk, ale bohužel patří mezi ty méně rozšířené. A i když si myslíme, že „oni nám přece rozumět musí“, realita bývá jiná.
Češi obecně s jazyky zápasí. Výuka cizích jazyků u nás dlouho spočívala v memorování slovíček a gramatiky bez většího důrazu na praktickou komunikaci. Generace, které vyrůstaly za komunismu, se učily povinně ruštinu, později němčinu a angličtinu, ale málokdo měl příležitost jazyk skutečně používat. Dnes je situace o něco lepší, angličtina se učí už na základní škole a dostupnost online kurzů nebo aplikací jako Duolingo výrazně pomáhá. Přesto však stále mnoho Čechů cítí při používání cizího jazyka nejistotu, strach z chyb a ostych.
A právě tady přichází na scénu kouzlo pozdravu v místním jazyce. I když neumíme plynně španělsky, italsky nebo třeba arabsky, schopnost říct „Dobrý den“, „Děkuji“, nebo „Na shledanou“ v jazyce dané země dělá obrovský rozdíl. Ukazuje to respekt. Ukazuje to snahu. Ukazuje to, že si vážíme kultury, do které jsme vstoupili. A co je nejdůležitější, většinou nám to otevře dveře. Lidé po celém světě mají rádi, když se cizinec snaží mluvit jejich jazykem, i když jen trochu. Nezřídka to vede k úsměvu, vstřícnějšímu přístupu, a někdy i k nečekaným rozhovorům nebo novým přátelstvím.
Zkušenosti cestovatelů mluví jasně, naučit se aspoň pár základních frází, především pozdravy, je investicí, která se vrací mnohokrát. A přitom to není nic složitého. Stačí si před cestou projít krátké video na YouTube, stáhnout jazykovou aplikaci nebo si napsat pár frází na lísteček. Když pak v Itálii pozdravíte „Buongiorno“ místo strojeného „Hello“, hned se na vás obsluha v kavárně usměje jinak. A když v Portugalsku začnete konverzaci „Olá“, místo tiché mimiky, uděláte první krok k přirozenému rozhovoru. Mluvit cizím jazykem neznamená být perfektní. Nejde o to, znát tisíce slovíček. Jde o ochotu a pokoru přizpůsobit se prostředí, do kterého jsme se dobrovolně vydali. A právě pozdrav je tím prvním a nejjednodušším krokem.
Autorský text
